Ing. Vlastimil Čich, pro většinu z nás prostě Vlastík, odešel. Zanechal nám tady ale hodně, vměstnat to vše do několika vět nelze. Vlastík by to ale asi zvládl, v několika větách často dokázal vyjádřit to, na co jiní potřebovali hromádku papíru nebo se na to nezmohli vůbec. S archem nadepsaným „Několik vět“ na jaře roku 1989 Vlastík oslovoval i své kolegy v Tesle. I po listopadu 1989 si dobře uvědomoval nesamozřejmost oněch „Několika vět“, principy v nich ztělesněné nemají nikdy úplně vyhráno.

Vlastík byl Rožnovanům známý díky své veřejné angažovanosti, především na poli kultury. Díky jeho iniciativě a dobrému jménu v posledních dekádách do Rožnova zavítala nesčetná řada skvělých osobností české kultury. Díky Vlastíkovi nemusel milovník filmu jezdit do velkých měst, pod jeho dramaturgickou taktovkou rožnovský filmový klub získal celorepublikový věhlas, o čemž jsem se opakovaně přesvědčil na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Výčet díkůvzdání Vlastíkovi by mohl pokračovat. Vlastík v sobě snoubil řadu kvalit, které obvykle vidíme v protikladech. Co se jeho erudice na poli dějin umění týče, málokterý absolvent kunsthistorie by obstál v konfrontaci s ním.

K technice měl ale Vlastík podobně blízko, vždyť vystudoval jadernou fyziku! Pravda, jádro věcí uměl vždy pojmenovat dobře, především ale dokázal spojovat humanitní a technické vzdělání, neviděl je jako dva jiné světy. Svět naopak viděl jako pestrobarevnou mozaiku, vymezoval se proti černobílému vidění. Byl intelektuál v nejlepším smyslu tohoto slova. Nežil ve slonovinové věži, přesněji řečeno ve svém věžákovém bytě plném moudrých knih, odtržený od všedního života. Často se zapojoval do veřejných debat a vnášel do nich potřebný kritický odstup, který v naší maloměstské politice tolik chybí.

Svou poctivou snahou dobrat se pravdy, ať byla na jakékoli straně, se řadil mezi vzácné druhy. Je proto symbolické, že pro svůj odchod z tohoto světa zvolil datum 17. listopadu. Pravdomluvnost a svobodomyslnost, orámované kultivovaností ducha, totiž k němu vždy neodmyslitelně patřily. Nejen proto bude Vlastík mnohým z nás chybět.

Petr Kopecký

Po Vlastíkově odchodu mě často napadají Horatiova slova nad zesnulým Hamletem: Královsky ved´ by si, být králem on. - Neboť Vlastík v mých očích patřil beze všech pochyb k výkvětu české země. Ale oné královské pocty se vlastně dostalo nám: směli jsme být jeho přáteli. Už nikdy mu za to nepřestanu být vděčný.

Jiří Černý